Dopoledne na dílně
Dopoledne. Miluju dopoledne na dílně. Ta energie a elán, které tu ráno vnímám, jsou neskutečné. Voní kafe. Nikdy na firmě tolik nevoní jako dopoledne. Zvuk pressovače, smích a hluk hovoru. Zvoní mobil. Zvoní zvonek. Pořád něco zvoní…
Když je ticho, je to divné, nepatřičné. A pokaždé mě to donutí projít se a zjistit, co je špatně.
Smích, bouchání a trochu zpěvu
Někdo se směje. Smích. Slýchám ho moc ráda. Markét se směje nakažlivě a přestože ji slyšíte z jiné místnosti, máte nutkání se usmát.
Někde něco bouchá, asi průchodky do mikin. Ten stroj dělá strašný kravál. Asi jako Jíti plotr, který ale aspoň trochu zní, jako by zpíval. Tedy s dost bujnou představivostí. :)
Většina firmy tyhle zvuky nemá ráda. Já je ale beru jako zvuk života v dílně. Hezky se poslouchají, i když ne vždycky hezky znějí.
„Když na téhle firmě strávíte určitý čas, přestane to být firma.“
Cvrkot. Pohyb. Život.
Klapají klávesnice. Niky má obzvlášť klapavou. Myslím, že je jediná, která na ní dokáže psát tak rychle.
V posledním roce jsem chodila na firmu minimálně. Mělo to své důvody. A právě tahle dopoledne byla to, co mi chybělo nejvíc.
Cvrkot. Život.
Když se posadíte na firmě na dobrém místě, uvidíte toho hodně. Pohybu, běhu i emocí. Uslyšíte zvuky, hovory, smích a zvonění. Pořád někdo zvoní.
A když tu strávíte určitý čas, přestane to být jen firma. Znáte ty lidi. Jejich příběhy nebo alespoň kousek skládačky o nich. Jsou to vlastně drobnosti.
Zvuk šicí dílny je trochu jiný
Pila. Na střihárně to vždycky zní trochu děsivě. Všude jsou látky a kusy nastříhaných dílů. Ať uděláte cokoli, pořád tam jsou.
A prach. A padající látky. Ty, co padají, jako by se pokaždé chtěly samy přemístit. Sklouznou a spadnou… Tančící látky. Nebo spíš překážková dráha.
Bouchání dveří. Na firmě je hodně dveří.
Dvacet tři dveří.
Šicí stroje jsou vlastně docela tiché, ale každý šlape na pedál jinak. Někdo rychle a razantně, někdo s citem.
Zvuky doprovází napařovací žehlička, která všemu dodá už jen symbolickou tečku. Cvakání nůžek. A zase bouchnou dveře.
A pak se někde z přední části dílny ozve jen: „Luci?!“
A je na čase se do té symfonie zapojit…
Normální ráno. Normální den.
Krásný den.
Lucka